Goon 14: Příležitost k pomstě

Lonely street a samotný Goon musí čelit největší výzvě svého života. Poslední noční můry démonické rasy šikují své řady a finální boj je na spadnutí!

Goon začal jako taková nekorektně korektní zábava, která sršela vtipem, černým humorem, nekontrolovatelnou drsností, ale místy i city, hlubším příběhem a emocemi. Jenže ty prostě pocitově humor přebíjel. A v průběhu série se tyhle dvě části nikoliv jen střídají, ale hlavně vzájemně prolínají. Zatímco třináctý díl byl místy až absurdně bizarním výletem do světa netradičních hrdinů Erica Powella, tak nyní se schyluje k drsnému finále. Jednoduše řečeno mezi třináctým a čtrnáctým dílem už byste asi těžko vykopaly větší propast vzájemných rozdílů.

Ano, čtrnáctka je předposledním dílem celé série a nutno podotknout, že spolu s dílem posledním tvoří jedno velké finále. A že se jedná o pořádně temné a doslova, dovolte mi to slovo, kulervoucí zakončení plné naprosto nezapomenutelných momentů.

Příběh Goona graduje. Ale nejen jeho, ale i všech ostatních na Lonely Street. Znáte to pořekadlo „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“? Tak nějak k tomu se kloní chtě nechtě i Goon a musí své síly, aspoň dočasně, spojit se samotným Páterem, protože do města přichází celá rodinka démonické rasy, kterou vede tajemný Arab a všichni ti nejtemnější hajzlové z nočních můr, které si dovedete představit. Proč? Inu baží po tajemství, temné moci a energii Lonely Street a celého města. A téhle zkáze se musí Goon postavit. Sice má k ruce všechny své obvyklé pomocníky, ale to zdaleka nestačí. A tak přichází čas na mafii, staré rodinné spory, milující a spalující lásku a podmračeného hrdinu doslova na kolenou.

Když jsem na počátku psal, že se v sérii Goon střídá nekonvenční humor i deprese a emoční tobogán, tak musím zmínit, že asi nejdrsnějším, nejopravdovějším a takovým citově nejtvrdším dílem byla Čínská čtvrť, která se vrací do Goonovi minulosti. Příležitost k pomstě ale ukazuje, že tohle byl jen předkrm, chvilková veselá svačinka. Příležitost k pomstě je temně laděná, depresivní a drsná jízda, která se sice nebojí poetických a krásných okamžiků, ale ty Powell využívá nejčastěji ke sražení Goona ještě o kus níž do bláta a popela. Zkrátka Powell si zde s Goonem nebere žádné servítky a nebojí se svého hrdinu dostat až na hranu příčetnosti. A je to naprosto skvělé. Scény, kdy Goon sedí v půli ulice a čeká na své nemesis nebo ty kde se řeší dosti nechtěná rodinná situace nebo kdy Goon odhalí srdcervoucí tajemství, které mu tříští srdce, jsou prostě nezapomenutelné, a možná ty nejlepší, co v sérii vznikly. No a ano, samozřejmě je zde našlápnuto do finále, které jsem třeba já sám dlouho odkládal, protože ukončit cestu s Goonem pro mě znamená finále jedné dlouhé cesty. Nejen samotného příběhu, ale i doby, kterou jsem v rámci komiksů strávil.

Fantastickou stránkou knihy je noirový art, který ještě více a s naprosto lehkou dokonalostí dokresluje tu depresivní a živou atmosféru příběhu, tu skvělou kombinaci až fantasmagorických šíleností, 20./30. let minulého století a noirových příběhů gangsterů, mafiánů, pašovaného alkoholu a zločinu, který se zde proplétá s fantaskním světem, kde vedle sebe stojí obdoba Yettiho, stejně jako nemrtvý kostlivec nebo temný čaroděj. Powell zde silně šetří na barvách, ale o to více dokáže celé panely prosvítit jemnými detaily, ať už jde o žlutavý svit slunce ve dveřích přinášející letmou naději nebo temně rudé rty inklinující k harpyjí sající krev ze svých obětí. Geniální.

Příležitost k pomstě není jen skvělým příběhem a úvodem do konce celé série. Je to i hutný, tvrdý příběh, který vás vtáhne do Lonely Street, nenechá vydechnout, nadávkuje se během hodiny a okamžitě vás přežvýkané vyplivne a ještě se vám na polici směje, jaké trauma vám způsobil. Jasně, je tu pár vtipných momentů, ale ty pouze blednou závistí ve srovnání s celistvým poctivým vyprávěním a emočně tragickou jízdou cválající co utahující se smyčky finále. Je to nejlepší díl? Možná. Ale na zhodnocení si počkejte až do opravdového finále.