Conan 22: Ďábel v železo vtělený

Autor

2. 10. 2026

Z Conana se, trochu nečekaně a k jeho údivu, stal kozácký hejtman. A když o tuhle roli rozhodně nestál, vlastně mu docela padne. Nespoutaný život, drancování, boj, víno a ženy a Conan jako vůdce celého kozácko-pirátského divadla. Jenže co se barbarovi líbí, s tím úplně nesouhlasí turanský regent Jehungir Aga a jeho temný našeptávač, kteří kují pikle a plány, jak se barbarského válečníka zbavit a pomyslně tak hada zbavit jeho hlavy.

A světe div se, ideální čas na uvedení femme fatale celého příběhu – nemedijské princezny Octavie, spoře oděné, plavovlasé krásky s hlubokým… pohledem. Právě ta Conana okouzlí, a tak se Aga rozhodne dívku využít jako lákadlo do pasti. Jenže jak už to tak v případně cimmeřanových dobrodružství bývá, past se rychle obrátí proti samotným pletichářům a v džungli se probouzí větší a starší zlo, než si všichni dokázali představit. A to ani nemluvím o lidojedech, kteří si v závěru uzmuli poslední ze šestice nových sešitů.

Ano, zatímco u knihy a sešitů Dlouhé krvavé stopy se Cullen Bunn pocitově trochu rozjížděl a hledal, co si může v rámci postavy a žánru dovolit, tak Ďábel v železo vtělený už je prostě klasický „brakový“ Conan v tom nejlepším smyslu – podmračený, hladový po bohatství a smyslnosti, zahnaný do kouta, ale připravený postavit se všem výzvám a nepřátelům s kusem železa v ruce. A že se někdy jedná doslova jen o kus železa. Navíc musím ocenit, že v jedné ze scén jsem si prostě musel vzpomenout na filmového Conana s Arnoldem. Ale to jistě každý čtenář uvidí sám.

Co mi u knihy trochu chybělo, respektive čekal jsem větší prohloubení, tj. temná postava, která Conana na jeho krvavé cestě zpovzdálí pozoruje a putuje v jeho šlépějích. Nějak mi tahle dějová linka, respektive nějaké její rozuzlení či prohloubení chybělo.

Bunn každopádně ve svém vyprávění nastavuje rychlé, ale přitom kvalitně a umně dávkované tempo, které svým způsobem silně připomíná původní povídky a zpracování originálu. Je to možná maximalizovaná recyklace klasických kulis, ale na papíře a v panelech skvěle funguje. Bunn velmi šikovně převedl Conana do komiksového světa a je více než důstojným pokračovatelem dalších komiksových legend, které se o vyprávění barbarových dobrodružství pro Dark Horse Comics postarali. Jeho vyprávění a scénář se vyznačují svižným tempem, pěkným spádem v druhé knize i pocitově menší porcí textové části s větším důrazem na celkový vjem.

Co se mi rozhodně hodně líbilo, to je kresba, o kterou se nepostaral jen Sergio Fernández Dávila, ale také dvojice Admira Wijaya a Dheeraj Verma prostřednictvím závěru knihy. Zatímco o Dávilově přirozeně barevné a moderní kresbě jsem se rozepsal už u knihy Dlouhá krvavá stopa, tak kresba druhé dvojice autorů už by nemohla být odlišnější. Tvrdá, neučesaná, krvavě temná, skoro až hororová. A perfektně padnoucí k netradičnímu scénáři.

Je ještě třeba vůbec zmínit, že Comics Centrum zachovává tradiční formát celé řady? Tedy kvalitní pevnou vazbu, přebal s nádhernou obálkou a perfektní překlad Alexandry Niklíčkové, vycházející z české tradice a předloh.

Pokud jsem napsal, že Dlouhá krvavá stopa je trochu opatrnějším a více vypravěčským začátkem, tak Ďábel v železo vtělený je naopak příkladem toho nejlepšího z cimmeřanské série od dámy v nesnázích v kožených bikinách, před drsného a po krvi lačnícího barbara, až po dynamické souboje, temná tajemství a paláce ukryté v neprostupné džungli. A víte co? Já se už teď těším na další díly, protože Conan možná není příkladem těžkého intelektuálního čtiva, ale je to pořádně nadupaný komiksový hrdiny staré školy, se kterým si nic nezadají ani postavy Marvelu či DC!