Conan 21: Dlouhá krvavá stopa

Na pokraji smrti, krvácející a s nepřáteli v patách. Kam Conan doklopýtá tentokrát?

Po událostech v Chauranu se zdálo, že má Conan zase jednou na chvíli vystaráno. Úcta, úspěch, možnost drancování a bohatství s mečem v ruce. Jenže to u Conana zkrátka nikdy netrvá věčně, protože v jeho šlépějích jde sama smrt, a to nejen v proudech krve smáčejících jeho obávaný meč. A tak se zkrátka musí stát nevyhnutelné a Conan se opět ocitá na pokraji smrti, ztracen v nekonečné divočině s pronásledovateli v patách.

Jenže je to Conan. Crommův válečník, cimmerský barbar, zloděj, dobrodruh, žoldnéř. Nejenže se mu podaří v posledním vypětí sil posekat své turanské pronásledovatele, ale ještě se dostane do víru nového dobrodružství v táboře kozáckého atamana. Zde si barbar postupně vyléčí své rány na těle, i když ty na duši tentokrát přetrvávají hlouběji, než si běžně Conan připouští. A stejně jako rány na duši si k tělu připouští i jednoho z náčelníkových synů, kterému se stává mentorem na jeho cestě k vůdcovství, přes nástrahy vlastního bratra, magické trolly až po temné síly a turanské vrahy. A místo vytouženého času volnosti čeká na Conana další velké dobrodružství!

Ano, přiznávám, výše najdete lehký spoiler. Byť mluvit u Conana o spoileru je dosti těžké. Vyprávění o podmračeném barbarovi je totiž často poměrně brakově jednoduché a přímočaré. Ale i předvídatelné. Je to na škodu? Nikoliv. Je to v zásadě jednou z podstat celé existence téhle postavy. V Conanovi nehledáte hluboké psychologické drama, nehledáte překombinovaný děj plný kliček a zvratů. Hledáte barbarskou syrovost, drsnost, krvavé souboje, podmračený výraz, tvrdé hlášky a akční děj. A přesně to nový Conan nabízí.

Musím říct, že na nového scénáristu v podobě Cullena Bunna jsem se dost těšil. Jeho tvorbu mám rád už od Pochmurného kraje a stojím si za tím, že je skvělý vypravěč, který umí vybudovat postavy i svět velmi originálně a nápaditě. Přesto pro mě byl nový Conan zpočátku trochu zklamáním. Oproti poslednímu dílu Freda Van Lenteho zkrátka začíná zase pomyslně „od začátku“ a musí vystavět svůj příběhový a dějový oblouk, byť stojící na předlohách R. E. Howarda. Měl jsem tak trochu pocit, že Dlouhá krvavá stopa je o něco pomalejší, vláčnější, více ukecaná, děj jakoby nepádil dopředu takovým tempem, jakým by mohl. Jenže ve finále vám dojde, že to je účel. Bunn nejenže chce z Conana udělat vůdce přirozenou a postupně budovanou cestou, ale i druhou linku zaměřenou na temného záporáka chce dávkovat více postupně, více mysteriózně. Přesto se však snaží udržet tradiční prvky Conana. Výsledek je tak, aspoň pro mě, zajímavý, byť pocitově o něco slabší, než právě Conan Van Lenteho.

Co se mi však u krvavé stopy líbilo hodně, to je kresba. Kombinace moderního, barevného a ostře až „marvelovského“ zpracování v kombinaci s klasikou plnou detailů v podání Sergio Fernándeze Dávili prostě funguje mistrovsky ve všech ohledech, ať už sledujete Conana na prahu smrti, při milostných pletkách nebo v krvavé honbě za pomstou. Na druhou stranu možná je škoda, že se z kresby vytratila osobitost a tvrdost prvních dílů celé série vydavatelství Dark Horse Comics. Ale to je vždy čistě subjektivní vnímání. V každém případě se čtenáře může těšit na dynamické akční scény, litry krve a zpomalené dumání nejen hlavního hrdiny.

Comics Centrum samozřejmě zachovává tradiční formát celé řady – pevná vazba, přebal a perfektní překlad Alexandry Niklíčkové.

Ano, Dlouhá krvavá stopa je povedeným pokračováním, ale zároveň trochu pomalejším rozjezdem, který největší obrátky nabírá až v závěru a tempo stupňuje hned v další knize. Cullen Bunn má jasně daný směr a tempo a drží se své myšlenky a je poměrně těžké, hodnotit jeho příběh rozděleně, protože celý jeho oblouk, celá minisérie samozřejmě nejlépe funguje dohromady a krvavá stopa tak spěchá k Ďáblu v železu vtělenému. Přesto však musím říct, že po mírnějším rozjezdu je Bunnův Conan krutý, zábavný, krvavý a povedený.