Batman: Ticho 2

Hush je zpátky a zase jednou dokáže Batmanovi pořádně převrátit život vzhůru nohama. Aneb když se s přátel stávají nepřátelé a z nepřátel přátelé?

Je tomu už více než 20 let od chvíle, kdy se spojil hvězdný scénárista Jeph Loeb a neméně hvězdný výtvarník Jim Lee spojili a vytvořili společně jeden z ikonických příběhů a momentů Temného rytíře, když do jeho života přivedli tajemného manipulátora Hushe, který v příběhu plném dynamiky, postav a manipulací postavil před Batmana rébus, který musel rozlousknout při souboji s mnoha ikonickými nepřáteli, ať už se jednalo o Killer Croca, Jokera, Riddlera nebo třeba Clayface. Tenhle příběh si za dobu od svého vzniku vybudoval takřka kultovní charakter a řadí se mezi nejlepší komiksy, které lze s Batmanem najít.

A po dvou dekádách je zpět nejen tvůrčí dvojice, ale i samotný Hush a opět spřádá své plány proti Batmanovi. A vlastně i proti Bruci Waynovi, protože se jedná o jeho přítele z dětství. A možná i proto, že se jedná o návrat chtěný a velkolepý, je velkolepá i plejáda postav, scén a dynamické akce. Na jedné straně se tak do víru akce vrhá Batman, Batgirl, Robin, Nightwing, Catwoman, ale i třeba Red Hood, na straně druhé pak snad všichni ikoničtí záporáci, Jokerem počínaje a Killer Crocem konče. Zkrátka ano, na první pohled to může vypadat jako jednoduchá a přímočará týmovka souboje „Bat-family“ a záporáků na straně druhé. Jenže Jeph Loeb na to jde jinak a prostřednictvím Hushe rozehrává doslova šachovou partii, kde se však figury nerozdělují plně na bílé a černé, ale spíše promíchávají a oba titulní hráči táhnou tím, čím chtějí. Rozhodně tak nečekejte, že Batman půjdu ruku v ruce se svými blízkými nebo naopak nutně nandá každému padouchovi. Ostatně vše začíná už záchranou Jokera, která je pro Bruce morálním dilematem, které ostatní nedokáží zcela pochopit.

Ano, druhé Ticho není úplně tradičním vyprávěním a autor rozehrává na stránkách dramatický příběh, který střídá dynamickou akci i osobní dramata v rychlém sledu. Až takovém, že je občas pro čtenáře problematičtější udržet tempo. Scény se střídají, hráči na šachovnici proměňují, na jedné straně sledujete akci a Batmanův souboj, hned v zápětí ho vystřídá osobní drama se záchranou nepřítele. Díky tempu prolétnete příběh a jednotlivé panely velmi rychle a máte pocit, že nové Ticho je hlavně o akci. A já mám pocit, že je to jen zástěrka autora a pravá podstata leží v drobnějším vyprávění na okraji. Jenže tady se dostáváme k největšímu záporu celé knihy, který záporem je i není – pořád máme v rukách jen první díl, který Loebovi zcela očividně slouží jako krátký odrazový můstek a vysvětlující, dokončující a celistvost příběhu vytvářející bude díl druhý. Oproti původnímu Tichu působí komiks rychleji, dynamičtěji a s menší možnosti na zamyšlení. Možná i proto se mi po dlouhé době u komiksu stalo, že jsem se k některým částem vracel a ve finále si knihu rovnou přečetl dvakrát. A musím říct, že některé prvky mi přišly naivní, či jsem nepobral přesně motivaci postav, ale při druhém vše dávalo větší smysl.

Možná je to snaha šokovat, možná je to geniální plán, který bude zakončený v druhé části. Kdo ví? Jedině sám Loeb. Každopádně zběsilé tempo kniha drží od začátku do konce a vlastně nezpomalí ani u scén, u kterých byste to čekali. Scénář rychle tlačí děj kupředu a někdy je problém ztotožnit se s děním na „plátně“ před vámi či pochopit postavy. Jenže jak jsem již zmínil, osobně předpokládám, že je to i rozdělením knihy na dva díly a závěr je toho jasným důkazem.

Možná to zní, že v podstatě hodnotím druhé Ticho negativně, ale opak je pravdou. Nemám moc rád velké týmovky nebo přehnaně akční díla, ale tohle čtení jsem si ve finále užil. Nepřišlo mi, zatím, tak ikonické jako původní Ticho, které mám velmi rád, ale pořád se jedná o komiks, který má solidně našlápnuto svým úvodem k velkým věcem.

Velkou tažnou silou komiksu je samozřejmě kresba Jima Leeho. Tohle je mainstream v jeho nejčistější podobě, doplněný o barvy Alexe Sinclaira. Kresba je dynamická, živá, s důrazem na správnou kompozici, natočení detailů, tvrdé rychlé souboje, prokreslení prostoru i detailů. Už jen v případě, že kresbu Leeho máte rádi, stojí za to tenhle komiks otevřít. A musím zmínit i parádní obálku českého vydání, o kterou se postaral Tomáš Kučerovský, který velmi chytře využil základní zápletku i postavy příběhu

Druhé Ticho stojí na dynamické akci, množství postav, otevírajícím se příběhu a tempu, které v sobě však skrývá hlubší přesah a vtahující hádanku šachové partie, kterou musí Batman odhalit a uzavřít. Nic zde není prvoplánově černobílé a ze starých známých se stanou nepřátelé otočením panelu. Pokud máte rádi moderní příběhy Temného rytíře, rozhodně nové Ticho doporučuji. Jen se připravte na to, že nejlepší bude příběh ve chvíli, kdy bude celý, protože první část i přes potenciál spíš rozevírá své myšlenky, čtenáře vtahuje, ale na konci ho nechává tápajícího ve stínech.