Goon 11: Deformovaná těla a záludné mysli

Boj s pitoreskním zábavním průmyslem, kapitalistickými podnikateli i smyslnou prsaticí. Goon má prostě všechno!

Jednou jsem takhle u čtení komiksu doslova prskal smíchy – bylo to u scény s tchořoopičákem (hele přísahám, že tahle bestie existuje, tvrdí to Eric Powell!) a nas****m Goonem a někdo se mě zeptal, co to čtu. Tohle? To je přece Goon. Jasně, ten člověk jen protáčel oči, protože nechápal, co to čtu a jak se můžu smát zmalovaným obrázkům komiksu. Jenže mi to nedalo a Goona jsem mu půjčil. Hele zkus to. Je to nekorektní, černohumorný, hororový, brakový, absolutně ustřelený, naprosto absurdní, ale když si myslíš, že tě Goon a Frankie ničím nepřekvapí, přijde scéna, ze který se skoro rozbrečíš (nebo skoro pozvracíš, to záleží). No prostě je to jiný. Hodně jiný. Eric Powell a jeho Goon je na jedné straně jiný. Na straně druhé je to v podstatě dokonalá dvojice, kterou nám s dlouhou přestávkou už pár let servíruje Comics Centrum. A protože si myslím, že Goon stále patří mezi top5 u nás vydaných komiksových sérií, je dobré si ho stále připomínat.

Po díle, kde Goon slaví narozeniny a Krkavec hledá smrt je i jedenáctá kniha nesoucí název Deformovaná těla a záludné mysli povídkovým sborníkem. Až jsem se skoro ptal, zda někdy bude pokračovat hlavní linka nebo zůstaneme jen u kratších úseků a výseků z Lonely street. Každopádně i když je příběhů v knize několik, některé samozřejmě čtenáře zaujmou více, než jiné. A tady musím podotknout, že je trochu škoda, že mnohým čtenářům – a mě nevyjímaje – uniknou některé historické spojitosti a odkazy. Zejména pak u povídky, kde Goon v zásadě brojí proti kapitalistickému majiteli továrny a jeho tragédii. Tady jde humor stranou. Naopak na humornější (a sexuchtivější) linku hraje story prsaté tanečnice, ale i Goon na dovolené. A na absolutně humornou úvod masakru upířích středoškolských fotbalistů. Něco do sebe má i nový přírůstek v sirotčinci, i když musím přiznat, že mi je fakt docela líto malého vlkodlaka s dřevěnou nohou. Hodně osobitý je ale příběh, za nímž nestojí sám Powell, ale Eva Dorkin, který do Goonova světa přiváží pitoreskní, hrůzostrašný putovní park, respektive obludárium, kde to však funguje tak trochu jinak. A Goon s Frankiem z toho nejsou úplně nadšení!

Inu máme tu jedenáctou knihu a Eric Powell v zásadě předvádí stále to samé. Kombinuje ve svém vyprávění vážné linky, historické odbočky a narážky, kontruje politickou i sociální situaci a společenské dění současné i minulé, ale vše balí do balastu absurdního, nekorektního, černého, fekálního, nekrofilního, drsného, krvavého i dětinského humoru. A já osobně prostě tenhle komiks od začátku absolutně miluju a nemůžu se odtrhnout od každého nového dílu. Nemůžete si vzít Goona a čekat hluboký filozofický příběh, myšlenky, které vás budou provázet po odchodu ze záchodu nebo v šedé kůře mozkové hlodající životní otázky. Respektive takhle – ono to tam všechno někde je, ale zároveň zabalené do takové bizarnosti, že pokud náhodou na takový prvek narazíte, přijde vám více fascinující, než kudle vražená do oka nebo cyklicky se vracející Páter Monster a jeho odporné armády.

Pokud bych snad měl s touto knihou nějaký, a opět tradičně subjektivně osobní problém, je to fakt, že mám raději méně a delších, ucelenějších příběhů. Není to nutně špatně, ale na můj vkus je v jedenácté knize možná až moc příběhů, kdy některé se mi propálily do hlavy doslova a do písmene, ale některé jsem úspěšně docela rychle zapomněl, i když jsem si jistý, že jsem se u těch pár stran a panelů s chutí zasmál. Inu aspoň motivace dát si po čase Goona celého znovu od začátku.

Ilustrace a celková výtvarná stránka, to je už taková goonovská klasika, o kterou se tradičně stará sám Eric Powell a těžko si představit Lonely street v jiných linkách, barvách a provedení. Prostě tenhle brakově a barevně místy osekaný styl dokonale sedí k pulpově brakové atmosféře celé série a ke Goonovi naštvanému pohledu cenícím zuby zpoza krempy bekovky.

Proč jsem začal tím obšírným úvodem? Jednak z toho důvodu, abych ukázal, jak lehce získat do téhle série nové čtenáře. A pak také proto, že podobně jako u té jedné knihy před mnoha lety jsem se nahlas zasmál i u jedenácté knihy Goona. Pořád je to ten stejně nekorektní a absurdní humor, který mě na začátku dostal, a ke kterému se rád vracím. Rozhodně nemusí sedět každému, ale tohle je přesně ta kniha, nebo spíš série, kterou potřebuji po celém utahaném dni, abych dokázal vypnout hlavu a jen hltat vše, co zase dokázal Eric Powell vymyslet.

Je to šílené? Ano. Je to skvělé? ANO! Jen se musíte naladit na silně nekorektní, originální a bizarně taškařící humor Erica Powella, který si touhle sérií jde za svým a rozhodně si do ní nenechá mluvit.