Vydejte se na cestu cti, odvahy, ale i pevných aliancí, čajových obřadů a Geralta v japonském stylu.

Asi je dnes málokdo, kdo by neznal Zaklínače a jeho ústřední postavu v podobě Geralta, bojovníka s monstry, ať už v jejich skutečně monstrózní nebo lidské podobě. Knižní série Andrzeje Sapkowského, televizní seriál, komiksy, ale hlavně nadčasová a legendární série počítačových her, která uhranula milióny hráčů po celém světě a udělala ze Zaklínače naprostý fenomén. A asi každý také ví, že Zaklínač je zasazen do temné, drsné fantasy, která je v mnohém inspirována střední a východní Evropou doby středověku. Už o poznání méně hráčů, nadšenců a fanoušků ale ví, že Geralt, Yennefer, Ciri nebo třeba Triss, to je i cesta k východní japonské kultuře založené v období Edo na cti, intrikách, morálce a světě tak odlišném od nás. Právě sem zavádí zaklínačské univerzum manga Rónin, kterou u nás vydala Crew, a kde se pod taktovkou Rafala Jakiho vrhá Geralt a jeho přátelé i nepřátelé do zcela jiného prostředí a světla. A právě tento alternativní pohled inspiroval Lukasze Wozniaka, aby ve spolupráci s Rafalem Jakim a vydavatelstvím Go On Board vytvořil alternativní verzi námi loni chválené hry Zaklínač: Cesta osudu, zasazené právě do Japonska. A než se zeptáte, tak ne, není to jen Geralt s katanou, ale originální zpracování celé hry. Tak jdeme na to?

Zaklínač: Cesta osudu – Rónin je na kartách v podobě draftu, engine buildingu a sbírání sad postavenou hrou inspirovanou na jedné straně Zaklínačem, na druhé straně mystickou japonskou tématikou pro 1-5 hráčů od 14 let a s herní dobou okolo 40-90 min v závislosti na počtu hráčů a samozřejmě i přemýšlení všech hráčů. Ti se převtělí do známých postav jako Geralt, Yennefer, Triss, Vesemir či Ciri, uzavírají pevná spojenectví, sbírají a hrají karty a symboly a snaží se v elegantním herním systému proklestit svou cestu osudu na časové ose karet, kdy každá představuje jedinečný úsek jejich snahy a cesty k vítězství.

Zpracování

Pokud už se vám do ruky dostala původní verze hry Zaklínač: Cesta osudu, a to zejména v její Deluxe verzi, budete zde doslova jako doma. Právě z ní totiž Rónin v zásadě v mnoha ohledech vychází a přináší na stůl podobně více než luxusně a tematicky zpracovanou hru. Ostatně titul si také prošel původním crowfundingovým financováním, a je to na něm vidět.

Geral, Vesemir a Ciri shlížející v kimonech a s katanami na hráče dávají jasně najevo, o jaký výtvarný styl zde půjde. Ne, sice to není vyloženě manga a grafika plně vychází spíše právě ze základní hry Cesta osudu, přesto je zde japonský styl doslova všudypřítomný. A ano, je velmi líbivý, zejména pokud máte tuto východní stylizaci rádi.

Trochu mě překvapilo, že je krabice o poznání menší, než deluxka původní hry, ale má to své opodstatnění. Přitom se totiž jedná o plnohodnotně promakaný titul s figurkami i dvojitými deskami pro hráče. K těm navíc každá postava dostává svou jedinečnou sadu startovních karet, dřevěné označovače či bodovací žeton. Pokud byste nechtěli hrát s figurkami, můžete využít přiložena standees.

Hra celkově klade důraz na zpracování a kvalitu. Pod víkem najdete herní podložku, která opustila neopren a přeskočila na tematicky rákosové (dřevěné) provedení. To je strašně stylové a vytváří dokonalou atmosféru. K tomu si pak přidejte desítky karet plných pěkných ilustrací malých i velkých, žetonů a žetonků, ale i přehledného insertu. I když přehledného. U původní hry jsem insert vychvaloval, u toho v Róninovi jsem docela přemýšlel, kam a jak vyloupané žetony rozdělit, když na 5 druhů máte 3 misky. Přiznávám se, že nevím, jak to tvůrci úplně zamýšleli a když už si dají práci s insertem, mám rád, když je plně funkční a vše je v něm přesně roztříděno.

Největší změnou, tedy krom zasazení a stylizace, je jednak systém spojenectví mezi hráči, zaznamenávaný pomocí speciálních karet, ale také absence příběhů. Žádná Striga, Na konci času nebo Menší zlo, Rónin příběhy absentuje a vše je řízeno pomocí karet kapitol a karet aktivního symbolu. Pro někoho tak může být hra více generická, pro nás třeba ne. Ostatně v původní hře stejně důraz na příběh kladete při prvních zahráních, pak už jdete spíš po mechanikách. Inu hra prostě klade důraz na své mechaniky a příběh nechává na hráčích.

Líbí se mi, že pokud už hru znáte, tak je nastudování a přidání nových pravidel otázka pár minut, ale stejně tak si hra zachovává svou přístupnost i pro úplné nováčky.

Celkově musím říct, že zpracování, ať už po stránce kvality, atmosféry nebo hratelnosti, je u Rónina opravdu skvělé. Je lehce přeprodukované? Ano, samozřejmě, že je. V podstatě byste vůbec nepotřebovali figurky nebo speciální herní plán, ale hře vše dodává příjemnou a povedenou atmosféru. Když na stůl dáte hru, okamžitě vás vše zavane do dalekých krajina a stačí už jen rozlít.

Jak na to?

Rónin není složitou hrou. Naopak se jedná o příjemně přístupné hraní, a to i přesto, že pravidla mají skoro 30 stran. Nutno ale podotknout, že hodně tvoří soupis komponent, tvůrců, vysvětlení situací či sólo mód.

Na stůl rozložíte herní podložku a vyberete kartu kapitoly, která určuje aktivní symboly, vedlejší úkoly i pořadí iniciativy hráčů. Zároveň se připraví zásoba žetonů a centrální balíček karet s nabídkou. Každý hráč si náhodně vybere jednoho z asymetrických hrdinů a obdrží jeho desku, žetony, karty schopností a figurku/standee a počáteční pětici karet. Vždy mezi dva sousedící hráče se položí plán spojenectví se stupnicí.

Každá partie se točí kolem jedné z kapitol rozdělených do 3 částí a aktivních symbolů, které jsou reprezentovány na dvojici karet. Právě kolem aktivních symbolů se hra primárně točí, kdy je nutné najít ideální poměr mezi nimi, protože jeden vždy určuje body, druhý zkušenosti. Každý kapitola, respektive spíš herní kolo, je rozděleno na tři tahy a každá tah na tři kroky, během kterých hráči draftují a hrají karty a využívají své schopnosti a karetní efekty. Během každého kola jsou tedy vždy dva aktivní symboly ze čtyř, přičemž podle toho, kterého hráči nasbírají více, za ten dostávají zkušenosti, za druhý pak body. A každý hráč dle svého rozvržení symbolů, tedy pro někoho může být bodovaný meč, pro druhého koruna a obráceně.

Každý ze tří tahů kola je rozdělen na tři kroky. První v pořadí je draft karet, kdy se hráči postupně v pořadí daném hrou, případně předchozími tahy, rozhodnou, které dvojice karet si vezmou z nabídky. Následuje hraní karet, při kterém každý hráč simultánně vybere dvě karty z ruky a zahraje je do svého tabla, tedy řady karet pro zisk potřebných aktivních symbolů a případných efektů, které hráčům s touto snahou pomáhají. Karty mají jednak specifické symboly, ale i barvy, které mají na hru i schopnosti přímý dopad. Jakmile mají všichni zahráno a vyhodnoceno, nastává část čajového obřadu, která souvisí s novou mechanikou spojenectví. Jednak se vyhodnotí efekt karet s časováním během čajového obřadu a zároveň se vyhodnotí symboly předávání čaje, díky kterým může dojít k posunu na stupnici spojenectví, což přináší kýžené výhody, respektive body.

No a po odehrání třetí kapitoly, herního kola, se dle dosažených bodů ze spojenectví, symbolů během hry či zkušeností určí vítěz.

Oproti původní Cestě osudu má hra upravenější režim dvou hráčů, ale také sólo, a to s ohledem na spojenectví, protože tenhle prvek jednoduše lépe funguje ve více hráčích, kdy přidává zajímavou semikooperaci a ve dvou nebo jednom funguje v podobě automy. Neříkám, že to nefunguje, ale upřímně mě sólo bavilo více v původní hře. A asi i hra ve dvou, kdy jsem nemusel nic automatického dodávat.

Dojmy

Zaklínač: Cesta osudu možná nebyla nejlepší hrou loňského roku, ale nám se moc líbila. Samozřejmě je to i tím, že máme rádi Zaklínače jako takového, ale česká verze nás po mnoha hrách přesvědčila k tomu, že jsme si sehnali „stretch goal“ box plný dalšího obsahu a nových příběhů. O to víc jsem byl zvědavý na upravenou japonskou verzi, která si hraje s takovým „co by kdyby“ a vysílá Geralta a jeho přátele na daleký východ provoněný čajem a založený na cti a hrdosti.

Rónin opouští cestu částečné příběhovosti a rovnou narovinu ukazuje své herní mechaniky a důraz na a co nejlepší kombení a řetězení akcí a symbolů. Je to dobře? Ano i ne. I když se mi líbí vyprávění příběhů a jejich změny a možnosti, tak po zhruba půl roce hraní už stejně hrajeme Cestu osudu mechanicky. Příběhy jsou jaksi v pozadí a pro nás je zásadní draft a dobrý pocit z vypracování časové osy a spojení, respektive využití symbolů, komb a proměňování. A to v Róninovi zůstalo zachováno naprosto dokonale. Dokonce pocitově bych řekl, že v kombinaci s čajem a spojenectvím je na kombinování a časování kladen o něco větší důraz.

Velkým pozitivem hry zůstává zpracování. Hra je sama o sobě v podstatě deluxe verzí s figurkami, krásným a jedinečným herním plánem, kvalitními kartami a žetony, kdy vše dýchá japonskou atmosférou a ztvárněním.

Na celé Cestě osudu se mi nejvíc líbí právě ta několikrát zmíněná kombinatorika a budování, které jde ruku v ruce s promyšlenou strategií a plánováním. To se nese i v Róninovi, ale k tomu zde dostávají hráči spojenectví a čajové obřady, které nabízí umně vytvořený mechanismus plný spolupráce, ale i zrady. Musíte pečlivě plánovat kdy spojenectví využít a kdy se přiklonit čistě na svou stranu. Navíc spojence máte vždy dva a i mezi nimi balancujete. Do hry tak promlouvají nejen intriky, ale i domlouvání a aliance a hra je pocitově více interaktivní. Ostatně možná i proto mi zde vůbec nechybí příběhová část hry.

Díky řadě kapitol a čtveřici herních symbolů reprezentujících jednotlivé cesty postav, ale i díky množství postav samotných je hra velmi variabilní a o znovuhratelnost není nouze.

Nemyslím si, že Rónin osloví hráče, kterým nesedla původní Cesta osudu. V zásadě se totiž i přes některé úpravy jedná v jádru o stejné hry.

Hra v sobě kombinuje atmosféru temně laděného Zaklínače a jeho nevyprávěných příběhů, ale i japonské kultury, kterou kupředu táhnou drobné detaily. Jasně, hra by mohla stát i na zcela jiném tématu a využít jen mechaniky a výsledek by byl stejný, ale Zaklínač je Zaklínač. Navíc pokud si přečtete mangu, která tuto verzi inspirovala, získáte i povědomí o tom, kdo je kdo a o celém prostředí zaklínače v období Edo. Možná je trochu škoda, že hra více nezapracovala jednotlivé detaily komiksu jako duchy yokai.

Líbí se mi, že hra zůstává přístupnou a v zásadě nenáročnou zábavou, i když v ní najdete velkou řadu rozhodování nejen o draftu a hraní karet, ale i spojenectví. Oproti původním Cestám musím říct, že se mi hra více líbí ve vyšším počtu hráčů. I když funguje v sólu nebo ve dvou, mechanika spojenectví vynikne lépe ve třech a více.

Hra nabízí prostor pro taktiku a strategii, ale zároveň si u ní nezavaříte mozek. Není to titul, kde každým rozhodnutím strávíte polovinu večera, naopak tempo hry běží pěkně, vše odsýpá a má příjemnou dynamiku a rozvoj.

Je Rónin lepší, než původní Cesta osudu? Ano i ne. Příběhový podtext nahrazuje důrazem na mechanickou část a prvky spojenectví a zrady a jde mu to více než dobře. Jen nečekejte žádné staré ani nové příběhy, o jejichž osudu můžete rozhodnout. Zato vám hra nabídne možnost vytvořit si příběh boje, zrady a diplomacie svůj vlastní. Draftovací engine building, který zaujme hráče málo i více zkušené je zde zachován v celé kráse a spolu s novinkami vytváří originální titul, který je v podstatě jednou velkou samostatnou povídkou, která by možná mohla být jen jedním z přídavků, ale já jsem rád, že existuje jako velká samostatná hra v téměř dokonalé atmosféře středověkého Japonska.